Pravidla

05.04.2010

Stejně tak, jako se vyvíjí samotná hra i pravidla zaznamenala bouřlivý vývoj. Psát v tomto článku o jednotlivých změnách asi nemá smysl. Nejvýznamnější změny tak, jak byly aplikovány v průběhu let, můžete ostatně najít v sekci Pravidla. Za krátkou dobu, kdy se snažím shromažďovat zajímavé materiály o volejbale, se mi však dostalo do rukou několik různých vydání pravidel, která určitě stojí za samostatný článek.

Pro ilustraci vývoje pravidel využiji text uveřejněný v almanachu vydaném k padesátému výročí organizovaného volejbalu u nás a texty z jednotlivých vydání pravidel. Text doprovodí jakýsi obrazový přehled jednotlivých pravidel, která jsem již dokázal shromáždit. Postupně bych chtěl tento článek převést do sekce Pravidla a pravidelně jej aktualizovat o každý nový přírůstek v mé „sbírce“.

První krátká poznámka se vztahuje k pravidlům hry, podle kterých se hrálo do roku 1930, jejím autorem je jeden z nejznámějších hráčů té doby Ing. Pácalt a text pochází ze zmiňovaného almanachu:

Zprvu se hrála bez zvláštních pravidel. Prostě tak dlouho, až míč spadl na zem, přičemž bylo dovoleno menší „tahání“ míče. Servis, který šel do sítě, mohl být tzv. nadzvednut nad síť a když nešel do autu, platil. Přes síť se mohlo soupeři „sahat na hlavu“. Tak se hrálo ještě v prvních středoškolských hrách ČSR v Pardubicích v roce 1921. Teprve v roce 1922 byla u nás přijata americká pravidla, která s menšími či většími změnami platí dodnes.

Ve druhé poznámce, z téhož almanachu, hovoří trenér Dr. Josef Češpiva o pravidlech v letech 1930 – 1945:

„V období let 1930 – 1945 se již hrála odbíjená po technické stránce velmi čistě a přesně. Používal se tehdy převážně systém dvojic, ve kterém měli velkou odpovědnost smečaři. Tíha útoku tehdy ležela na nich, a proto byli nuceni přemýšlet, jak soupeře obehrát, tím technicky a takticky rostli. Když uvážíme, že trojblok byl znám poměrně brzy, neměli to smečaři jednoduché, ale věděli si rady.

Pomáhala jim v tom i tehdejší pravidla. Podle nich se dvojblok a trojblok posuzoval v každém případě za dva dotyky, takže při dotyku míče na bloku musel další hráč odbít míč už přes síť. Toto pravidlo umožňovalo smečařům velmi pestrou hru a využívání bloku k svému prospěchu.

Podání nebylo sice tak razantní jako dnes, i když někteří hráči už znali „estona“, ale o to více umístěné. Míč totiž nemusel být nadhazován, a tak se dala dělat hotová kouzla. Neexistovalo útočné pásmo, zadní hráč mohl smečovat těsně za blokem. Podmínkou jen bylo, aby měl před sebou hráče první řady. I když se takové případy často nestávaly, tato možnost vyžadovala velké pozornosti, rozhodnosti a pohyblivosti všech hráčů.“

A poslední dnešní poznámka pochází přímo z nejstarších pravidel, která se mi dostala do ruky. Bohužel se mi zatím nepodařilo zjistit, z jakého roku pravidla pocházejí.

Pravidla pro odbíjenou (wolleyball):

Níže uvádíme chyby, jichž dopustí-li se mužstvo, které odbíjí, znamená pro ně ztrátu míče a dopustí-li se některé z níže uvedených chyb někdo z mužstva přijímacího, čítá se jeden bod pro stranu odbíjející:

• Odbíjení míče mimo hřiště,
• Držení míče, nebo chytání.
• Za všech okolností sáhnutí přes síť, k vůli udeření míče
• Dotknutí se sítě kteroukoliv částí těla
• Držením, nebo strkáním míče k síti
• Sáhnutím pod síť
• Dribblováním
• Dotknutí míče kterékoliv části těla pod pasem – tedy i kopnutím
• Dotknutí se protivníka, nebo postoupením na court protivníkův
• Odbíjení míče mimo pořad
• Pokřikováním na soudce, poznámkami vůči jeho rozhodnutí
• Poznámky vůči protivníkovi
• Dopravení míče pod síť
• U sítě nesmějí srážeti míč hráči, kteří hrají v druhé řadě.
• Nevrátí-li přijímací mužstvo míč správně nad sítí do courtu ubíječova, čítá se bod pro mužstvo odbíjející.
• Při mrtvém míči nelze docíliti bodu.

A ještě jedno zajímavé pravidlo, týkající se sudích, které by se dalo použít i v dnešní době:

„Soudce ve svých rozhodnutích nemá býti ukvapený – má rozhodovati s rozvahou, avšak důsledně. Nepřísluší mu a jest na závadu jeho autority, která v první řadě jest naprosto nutnou věcí – aby polemisoval s hráči ohledně učiněných rozhodnutí. Dopustí-li se soudce zlehčení své autority, přestává býti zápas nejen zajímavým, ale jest pak i otázkou regulérnost zápasu…“

Z pravidel vydaných v roce 1941 vybírám kapitolku „Bodování“:

1. Chybí-li soupeřovo družstvo tím, že se dopustí nějaké chyby (viz článek IX.), čítá se 1 bod pro družstvo odbíjející.
2. Bod nelze učiniti při mrtvém míči.
3. Družstvo, které docílí první score 15 bodů, vyhrává hru. Při rovnosti score 14 : 14 hra pokračuje dále, dokud se nedocílí rozdílu 2 bodů. Tyto nemusí býti docíleny přímo po sobě.
4. Počet vítězných her (setů) je 2 ze 3 nebo 3 z 5, podle rozhodnutí hrací komise, což je uvedeno v proposicích.

Z pravidel vydaných v roce 1944 přidávám kapitolku „Vyloučení“:

Hráč dopustivší se níže uvedených přestupků, bude napomenut nebo vyloučen rozhodčím pro zbytek zápasu a na jeho místo bude ustaven náhradník:

• Dělá-li hrubé poznámky o rozhodčích
• Dopustí-li se neslušného jednání vůči rozhodčím nebo chce-li jejich rozhodnutí ovlivňovat
• Když důsledně se obrací na rozhodčí pro jejich rozhodnutí
• Dělá hrubé poznámky o protihráčích neb divácích, neb neslušně se chová vůči nim

Většina pravidel ze 40. let minulého století již odpovídají dnešním pravidlům, proto je ani uvádět nebudu. Jen doplním, že na začátku každých pravidel se nachází kapitoly věnované historii volejbalu a metodice učení volejbalu. I zde se jedná o velice zajímavé čtení, ale to zase někdy příště…

Text: Dostál
Upravil a vložil: Dostál

Diskutovat k tomuto tématu můžete zde.